Sportovec roku

Eduard Kubelík

Moje socha v Třešti? Promluvím se starostou

Přepište dějiny… Čtyřiadvacetiletá historie Sportovce Jihlavska pamatuje mnoho šampiónů, ale jenom jeden dokázal vyhrát královskou anketu (vyhlašovanou Jihlavskou unií sportu) čtyřikrát, a ještě k tomu po sobě. Dámy a pánové, reprezentační sprinter klubu Atletika Jihlava, Eduard Kubelík…

Zpěvák Karel Gott při přebírání Zlatých slavíků s oblibou říkal: „Letos jsem to opravdu nečekal.“ Co vy? Počítal jste s dalším prvenstvím v regionální sportovní anketě?
(úsměv) Každý rok doufám a věřím v to nejlepší, a podařilo se. Hodně mi k tomu pomohla účast na olympiádě.

V historii Sportovce Jihlavska stoupáte na pomyslný piedestal. Jaký je to pocit?
Co na to říci… Krásný pocit. Je to krásné, dosahovat pořád výsledků, které za něco stojí, a veřejnost je ocení. Doufám, že jsem se někomu nezprotivil tím, že jsem opět vyhrál.

Kdo by to před čtyřmi roky řekl, že?
(úsměv) Asi nikdo… Ale tak je to se vším. Já jsem si nikdy nemyslel, že budu závodit na olympiádě. Je to sen všech sportovců a říkal jsem si, že je to hrozně daleko a nikdy se tam nedostanu. Ale ukázalo se, že sny se splní, když tomu člověk dává maximum a poctivě trénuje.

Kdyby tady s námi mohl být váš první trenér Jiří Švec (v roce 2019 zemřel), chválil by, nebo nabádal, ať nelétáte v oblacích?
Těžká otázka… Byl trochu přísný, ale nyní by mě určitě pochválil. On sám by tehdy, když mě objevil, nevěřil tomu, jak daleko se v kariéře dostanu.

Často na pana Švece vzpomínáte?
Ano. Nejde zapomenout na to, že on byl tím, kdo mě na školních závodech objevil a přivedl k atletice. Často se potkávám s jeho synem Honzou.

Atletika Jihlava letos posbírala v rámci Sportovce Jihlavska tři triumfy…
Mám radost, že již nejsem jediný, a klub má více jmen, která stoupají podobně jako já.

Kláře Vavřinové, vítězce čtenářské ankety, v budoucnu možná předáte pomyslnou štafetu…
Uvidíme… (úsměv).

I letos cílíte na český rekord na 200 metrů?
Do každé sezony jdu s tím, že chci pokořit svůj osobní rekord. Na „dvoustovce“ budu opět bojovat s Ondrou Macíkem a Tomášem Němejcem. Abych s nimi mohl bojovat, potřebují být ve formě. Nejlepší z nás bude letos útočit na národní rekord.

Jak dlouho vás ještě uvidíme závodit v jihlavském dresu?
Co nejdéle to půjde. Rád běhám za Jihlavu a dobré podmínky mám všude, takže nutně nemusím nikam přecházet.

Olympijské hry v Paříži máte pořád v hlavě, nebo jste za nimi udělal tlustou čáru?
Jsou to hezké povídačky a vzpomínky, ale je to minulost. Je potřeba hledět do budoucnosti. Letos je mistrovství světa, kterého bych se rád účastnil. Halová sezona kvůli zranění nedopadla podle představ. Budu se o sebe pečlivě starat. Vydrží-li zdraví, věřím tomu, že je možné dostat se na světový šampionát a zaběhnout nějaký dobrý čas.

Cítíte se být díky olympiádě sportovní celebritou?
V hospodě, kam jdu někdy za rodiči, mě lidé poznávají, ale že by mě někdo oslovil nebo zastavil na ulici, to ne. Já se necítím být nějakou hvězdou. Jsem to pořád já jako v době, kdy jsem s atletikou začínal.

Takže sochu v Třešti, kde bydlíte, vám nepostaví?
Zatím ne, ale za pár let možná promluvím se starostou (úsměv).

Mimochodem… Do té hospody, jak jste zmínil, chodíte jako správný sportovec jenom na limonádu, že?
(úsměv) Pochopitelně…

Kolektiv roku

KK Ježci Jihlava (muži)

Pořád hrají za pivo a párek

Dlouhých 14 let uplynulo od chvíle, kdy jihlavský kuželkář naposledy přebíral cenu v rámci Sportovce Jihlavska. Historie pamatuje trojí prvenství jednotlivců v hlavní anketě. „Konečně jsme se dočkali i jako tým, takže sbírka je kompletní,“ konstatoval Robin Parkan, hrající legenda českých mistrů, interligových vicemistrů a vítězů českého poháru.

Co se od ročníku 2010, kdy triumfoval Jan Kotyza, u Ježků změnilo? Prakticky nic… „Pořád hrajeme takříkajíc za pivo a párek, zatímco někteří soupeři fungují na poloprofesionální či profesionální bázi,“ hlásil Parkan. „Akorát nám věkově starším klukům přibyly šediny,“ dodal s úsměvem.

Při děkovné řeči cílil na partnerky, manželky a děti hráčů. „Pouštějí nás na zápasy, byť se častokrát vracíme pozdě, potmě a sami, aby nás neviděly, ale vracíme se,“ vtipkoval Robin Parkan, jenž je mimochodem vítězem nultého ročníku Sportovce Jihlavska.

Trenér roku

Eva Suchá

Odborným okem se dívá na kotníčky

Člověk míní, odborná komise Jihlavské unie sportu mění… „Počítala jsem s tím, že se posadím do hlediště, budu sledovat, jak moji svěřenci chodí na pódium, a budu si užívat atmosféru galavečera,“ malovala si trenérka jihlavských atletů Eva Suchá.

Ačkoli byla nominována, dopředu si nepřipravila vítězný proslov, a tak poté, co předseda Senátu Parlamentu České republiky Miloš Vystrčil přečetl její jméno, okopírovala loňský. „Opět chci poděkovat mému manželovi a rodině za trpělivost, kterou se mnou mají, rodičům svých svěřenců, bez nichž by to nešlo, a předsedovi klubu, jenž pro nás dělá první poslední,“ řekla Suchá.

Eduarda Kubelíka předala do rukou pražského experta na sprinty Jakuba Uhera, ale junioři Mikuláš Dreisig (halový mistr republiky) s Nikolou Musilovu (trojnásobná vicemistryně) jsou pořád její „koně“. „Moje tréninková skupina se postupně obměňuje. Někteří svěřenci budou maturovat a odcházet do Prahy, jiní přicházejí,“ prozradila.

Rozpozná Eva Suchá na první pohled talentovaného závodníka? „Mám takovou malou deformaci, dívám se na kotníčky,“ rozesmála obecenstvo. „Podle toho, jak je noha pružná, poznám, jestli by z dotyčné osoby byl dobrý atlet – běžec,“ vysvětlila.